Potěšení
4. prosince 2010 v 11:09 | Anna
|
Novinky
Nedávno jsme si s maminkou vyšly do města. Zastavily jsme se na čokoládu do čokoládovny Minach. Příjemné prostředí, tichá hudba, omamná vůně a strašně dobré pochoutky s roztomilými názvy. Já jsem si dala čokoládový koktejl se zmrzlinou a šlehačkou, maminka čokoládu "Tralala".
Stihla jsem vytáhnout foťák a vyfotit aspoň prázdný šálek. (Škoda, že mě to nenapadlo dřív, plný by vypadal líp...)
Bylo to hezké. Doporučuji!
Čokoládovna Minach
pasáž Alfa
Poštovská 6E
Brno 602 00
Havran
13. listopadu 2010 v 17:57 | Anna
|
Jen tak si píšu...
Před pár týdny, asi tak na začátku října, jsem využila volného dopoledne a šla se projít do města. Vzala jsem to parkem okolo hradu Špilberk. Bylo pošmourno, sem tam spadla nějaká kapka a celkově se svět tvářil dost nevlídně. Studeně foukalo, lidé se mračili a chumlali se do kabátů a šál.
V parku ještě stříkaly vodotrysky, které sice v létě působí velice svěže a povzbudivě, ale teď, na podzim, mi přišly jaksi nepatřičné. Vzbuzovaly pocit mokra a zimy.
Rozhlédla jsem se jakoby na rozloučenou po parku a spatřila havrana. Nebylo na něm nic zvláštního. Prostě černý pták s velkým klofanem. Co mě zaujalo, byly jeho oči (dá-li se toto slovo použít u havrana :-). Přiblížila jsem se k němu o pár kroků blíž. Zdálo se mi to nebo ne? Rošťácky zamrkal, zamával křídly a přeletěl o kus dál. "Ten havran mě provokuje!" pomyslela jsem si.
Nedalo mi to a šla jsem za havranem. Popošla jsem kousek blíž k němu a zastavila se. Chvíli vyčkával a když jsem se nepohnula, odletěl jinam. Chvíli jsme se takhle honili. Pak mu už zřejmě došla trpělivost s natvrdlou slečnou a zmizel za korunami stromů.
Možná mu vadilo, že na něj tak upřeně zírám... :-)
Příhoda na zastávce
12. listopadu 2010 v 22:13 | Anna
|
Jen tak si píšu...
Stála jsem na zastávce vedle skupinky několika děcek. Vesele se bavili. Po chvilce se k nim připojil roztomilý zrzavý klučina, na něhož zřejmě čekali. Nesl v rukou několik baget a halasně spustil: "To byste nevěřili, co se mi stalo!" Veškerá pozornost se upnula na něj. "Tak sem byl pro ty bagety, už stojim u pokladny, když přijde nějakej chlápek a..." začal se bláznivě smát. "No - a co?" zvědavě se tázaly holky ze skupinky okolo zrzka. "On řek -" rozesmál se zas. "Tak už nás nenapínej!"naoko se durdila děvčata. Znovu smích.
Pokaždé když promluvil, místo aby dopověděl myšlenku, rozbublal se smíchem. Smál se hezky, klokotavě... A skutečně se mu zdařil jeho záměr: vážnou tvář neudržel nikdo na zastávce. Pobavil obě naslouchající dívky, stal se středem jejich (i naší) pozornosti.
Podezřívám ho, že si tu svou "zábavnou příhodu" vymýšlel na místě! :-)
Jak se baví dnešní mládež: pohledem babičky
20. března 2010 v 20:56 | Anna
|
Jen tak si píšu...
Seděly jsme takhle jednou s mými přítelkyněmi Věrunkou a Boženkou na lavičce v parku. Pěkně jsme se vyhřívaly na sluníčku a povídaly si o starých časech. "Ale ti mladí, to už není, co za našich let," povídala Věrunka, "stále sedí u počítače, pořádně se proběhnout, to by jim prospělo! Kdepak celé odpoledne doma, to já vždycky říkám naší Anči - no ne, Boženko, Květuško, podívejte se tamhle - na toho hocha!" Po cestičce se k nám blížil chlapec asi sedmnáctiletý, s kšiltovkou nedbale nakřivo nasazenou a z uší mu - světe div se - čouhaly černé provázky, které si zastrčil pod mikinu. Celý se tak divně klátil, občas neslyšně pohnul rty (jako by se modlil!), prošel kolem nás, ani si nás nevšiml.
Smraďoch
11. března 2010 v 20:30 | Anna
|
Škola
Probíhala hodina angličtiny. Profesorka zapisovala do třídnice. Povídala jsem si se sousedkou Luckou. Lucka vytáhla z baťohu učebnici, sešit a své legrační puzdro na tužky - vypadá jako malá teniska.
Hodina probíhala zcela obvykle, četli jsme jakési články a překládali, když tu profesorka vytřeštila oči na Lucčinu lavici a hlesla: "Proč máš toho smraďocha na stole?"
Myslela si, že je to opravdová bota...
Závist
8. března 2010 v 20:20 | Anna
|
Jen tak si píšu...
Vyšla jsem z našeho bytu v přízemí a zabouchla za sebou dveře. U sousedů naproti přes chodbu velké hodiny odbily půl deváté. Starým rozvrzaným výtahem jsem vyjela nahoru do pátého patra. Stiskla jsem zvonek a čekala. Za dveřmi se ozval dupot a dětský hlásek: "Kdo je?" "Tady Anička!" odpověděla jsem. Zarachotil řetěz ve dveřích, pohnula se klika a asi na čtvrtý pokus se dveře otevřely. Tříletá Lucinka přece jen ještě není dost velká, aby pohodlně dosáhla na kliku. "Budeš si se mnou hrát?" vyhrkla dychtivě. "No to víš, že jo," ujistila jsem ji. "Ještě pozdravím tvou maminku, ano?" rozhlížela jsem se. Lucinčina maminka Mirka vykoukla z koupelny: "Ahoj! Nedáš si kafíčko?"
Mirka vlastní úspěšnou firmu. Často jezdí na několikadenní zahraniční pracovní cesty. Svoje děti, osmiletého Petříka a tříletou Lucinku, většinou odveze k nějaké hlídací tetě. Občas hlídá i naše rodina. Teď zrovna je moc práce, takže tři dny skoro nebude doma. Lucinka je nachlazená a nemůže do školky. Nabídla jsem se, že pomůžu.
Jen tak
8. června 2009 v 11:10 | Anna
|
Škola
Školní rok pomalu končí... už se ti projevilo i na počtu profesory zameškaných hodin. Jenom za dnešní ráno (měla jsem mít intonaci a hudební nauku) nepřišel ani jeden z dvou profesorů! Tak jsem si aspoň poslechla spolužačku Magdu. Ona hraje na akordeon, zahrála mi Preludium a Fugu, kdybych si tak pamatovala od koho... Jde jí to moc pěkně. Zítra hraje na semináři (přehrávce, na kterou přijdou profesoři i spolužáci z našeho oddělení kytara - akordeon - cimbál), chudák má trému. Já jsem se překonala minulý týden a střihla jsem tam Suitu od Ivana Jelinka. Takovou trému jsem už dlouho nezažila! Ale je to za mnou, naštěstí...
Time off!
30. dubna 2008 v 15:20 | Anna
|
Škola
Sedíme ve škole a dostali jsme VOLNO - dárek na rozloučenou od Čížečka, učitele informatiky. A tak já a Lenka píšeme tento článek.
Na návštěvě je tu předminulý deváťák Richard? Asi Richard. My ho moc nemáme rády, protože působí dojmem namachrovaného frajírka. Ale nic s tím nemůžem dělat, prostě tu je.
Ke konci června nás čeká rozloučení s devátou třídou. Už od šestky plánujeme, co si vezmeme na sebe, jakej budeme mít účes, jak budeme namalované, jestli budeme brečet, a tak. No a už je to tady! Najednou se všechny představy stávají skutečnými. A já teď vůbec (opravdu vůbec) nevím, co si obleču, jestli si obuju ty skvělé lodičky na vysokém podpatku nebo něco úplně jiného. Nevím, jestli si udělám drdol nebo rozpustím vlasy, prostě nic. Jediné, v čem mám jistotu, je skutečnost, že tam budu. Toho není moc, že?
Ani Lenka neví, tak doufám, že přijde.
Právě Anetě zazvonil mobil. Učitel na ni jenom stihl křiknout, ať si to vezme venku. "Už to trošku přeháníš!" A vyšel na chodbu si to s ní vyřídit ručně. No, to asi ne, nejspíš jí vyčiní, a to s co největší důstojností, důrazností a šarmem, jak si to jenom u mladého začínajícího učitele dokážete představit...
Zde hledá